Seděli tam. Seděli tam obklopeni zamračenou oblohou plnou šedých stínů mračen. Zrovna v tu chvíli ani jeden nepromluvil jediné slovo. Seděli a koukali na sebe při všech přihlížejících. Jako na smrt čekali na hřbitově, ale nikterak se tak necítili. V očích se jim leskly pocity očekávání. Nemuseli se snažit, něco promluvit. Nemuseli čekat, až hodiny na kostele odbijí dvanáct hodin večer. Vyčkávali, až se to stane, až se jejich chování k sobě změní. Oba dva si přáli pocítit teplo těla toho druhého. Ničeho jiného si nevšímali. Nic jiného je nezajímalo. Koukali si do očí a pozorovali pohyby toho druhého. Všímali si všech detailů, ale ani na jeden nebrali ohled, nevadilo jim, že v zavalité tmě už skoro neviděli jeden druhého ani, že se zvedá vítr, byli jen ve svém světě plném naděje a očekávání. Už ani lavička nebyla v jejich světě, najednou seděli přímo u sebe, stačilo jen, aby našli své oči. Oni sami nevěděli, jakou sílu představují dva páry očí dívající se na sebe. Nikdo to v té době nechápal, ale nedalo se tomu uniknout. Ani oni tomu neunikli, jejich oči se do sebe zadívaly tak silně, že nešlo přestat. V té vteřině se z oblohy začali snášet kapičky deště, ale oni v hlavě měli jedinou myšlenku. Tohle nesmí nikdy skončit.
Žádné komentáře:
Okomentovat