Mlha

Je to jako potácet se temným lesem. nevědět kam. V hlavě mám mžitky míst, které jsme si do teď pamatovali z minulých let. Nikde není živého stvoření.Bylo jen slyšet v dáli pojíždějící vlak. Jít dva kroky v před či dva kroky vzad? Toť otázka. Mlhou, která spojila vše , o kterém jsem si donedávna myslela, že dělá můj život šťastnějším, bylo pryč. Všechny květiny na louce, keře s červenými plody i zářivě zelenou trávu jako by mizejí v jediném okamžení v bílé hmotě.  Moje myšlenky jsou ty tam. V hlavě mám prázdno. Jakoby mou hlavu naplnila mlha samotná. Nevím nic. Ale jedno určitě. Dlouho to trvat nebude. Vracím se na místo, kde jsem onehdy za slunného dne stála a koukala do dáli. Něco bylo jinak. Něco se změnilo. Moje domněnka v krátké trvání této situace najednou v mlze mizí, zmizela jako vše kolem mě a já jsem tam, kde jsem byla. Ani bádání kolem sebe a najít mnou známí předmět je k ničemu. Sednu si na zem. Přečkat to, to byl můj jediný nápad v tuhle chvíli. Jenže jak to může dlouho trvat? Můžu tady sedět 24 hodin, nic se nezmění. Najednou se mé myšlenky vracejí. Mlha v mém těle nepředstavuje ani jediný kousek. Jako zpětný proces. Je to pohlazení studené ruky. Mé myšlenky se vrátily. Jen bílá hmota pořád neopadává. Využiji svých navrácených myšlenek. Přemýšlím. Bude to trvat ještě dlouho?